T. 1) slyší jak cizí strojový hlas říká “Brinella” i 2) vnitřně svižně vyslovuje slovo “Brinella”, je to její vlastní hlas a nemá intonaci. T. slovo slyší z venku i ho vnitřně reprodukuje, “snažím se doplnit, opakovat, co slyším z venku”.

Větší část pozornosti je na vlastním opakovaní, “snažila jsem se s tím opakovat, jakobych zpívala do rádia, chci se trefit”. Výsledek je “hezký dvojhlas, není to překřikování”.

Vnější Brinella, není vyslovována lidským hlasem; hlas je vysoký, pisklavý (ale ne dětský), nepříjemný, intezivní, pronikavý.

Zároveň má 3) vizuální představu tohoto slova, jak je napsané jako světle modrý nadpis patkovým písmem. Nachází se na bílé stránce textu, u které není zřejmé zda jde o obrazovku nebo vytištěnou stránku. T. má pocit, že je to součástí textu - text nebyl ve zkušenosti podstatný - jen nadpis. Důraz je na písmena, nikoliv na význam. T. má z představy “word dokument pocit” - kvůli vizuální podobě nadpisu, ale nevidí žádné další znaky, že bylo šlo o “word dokument”.

T. myslí na “měření tvrdosti podle Brinela”.

[]