T. má 1) vizuální představu skoro identických dveřích jako v předchozí zkušenosti, je tu přímá souvislost s předchozí zkušeností. Tentokrát v nich nikdo nestojí a T. je přítomná v představě, je ve fázi kdy natahuje ruku ke dveřím a má pocit očekávání, že uvidí svou ruku.

Zároveń si 2) tiše nezřetelně říká slovo “já”, slyší to vzadu v hlavě svým vlastním hlasem - nicméně nepovažuje za svou typickou vnitřní řeč. Toto říkání je na okraji zkušenosti a T. nevidí souvislost s vizuální představou.

“Já” může souviset s faktem, že přemýšlím, že teď jsem přítomná v představě.“ Představa jí přijde živá, “že tam jsem”.

[]