T. 1) slyší jak cizí strojový hlas říká “Brinella” i 2) vnitřně svižně vyslovuje slovo “Brinella”, je to její vlastní hlas a nemá intonaci. T. slovo slyší z venku i ho vnitřně reprodukuje, “snažím se doplnit, opakovat, co slyším z venku”.

Větší část pozornosti je na vlastním opakovaní, “snažila jsem se s tím opakovat, jakobych zpívala do rádia, chci se trefit”. Výsledek je “hezký dvojhlas, není to překřikování”.

Vnější Brinella, není vyslovována lidským hlasem; hlas je vysoký, pisklavý (ale ne dětský), nepříjemný, intezivní, pronikavý.

Zároveň má 3) vizuální představu tohoto slova, jak je napsané jako světle modrý nadpis patkovým písmem. Nachází se na bílé stránce textu, u které není zřejmé zda jde o obrazovku nebo vytištěnou stránku.

T. myslí na “měření tvrdosti podle Brinela”.

[]