V. má [1] vizuální představu, ve které sedí na zadní sedadle auta - před ní je pohled na sedadla ve předu a ven přes přední sklo. Přes okno je vidět město, raní světlo na budovách.

Představa má původ ve vzpomínce, respektive ve skutečné události, (“vzpomínka na dnešní ráno”), ale není přesná: “v realitě jsem seděla ve předu”.

Zároveň zažává pocity smutku [2], “jakoby mi bylo smutno za tou vzpomínkou”. Pocit je pro V. pocitem “derealizace” (neskutečna, “ta vzpomínka mi nepřišla skutečná”), V. cítí distanc od vzpomínky, jakoby nebyla její a prožívá lítost, že vzpomínka “není ničí” - má soucit se vzpomínkou. Pocity smutku vycházejí z prchavosti vzpomínky, ne kvůli tomu, co obsahuje.

Pocit derealizce V. intepretuje jako malý přechod mezi pobytem v Praze a Bratislavě behěm jednoho dne - chybí jí jasný předěl, proto z pozice “teď” (jedno město) intepretuje raní minulost (v druhém městě) jako sen.

[]